Drive sem si myslel ze pri nedorozumeni, cili pri chybe v komunikaci, je na vine vzdy posluchac…
Pote se me nekdo uspense snazil presvedcit, ze na vine je vzdy recnik. A to ve smylsu ze on ma informaci a schopnost ji predat a je pouze na nem jak vhodne zvoli prostredky, slova a jakou cestou se vyda pri vysvetlovani a predavani informace. Jak moc se vciti do posluchace, jak moc ho zna a kolikrat uz uspesne zvolil predavaci protokol. Castecne je to pravda a recnik ma velky vliv na to jak bude informace prijata. Pokud neco pokazi, tak je mozne ze posluchac uz nebude mit moznost bezstratove zrekonstruovat celou informaci z prijateho sdeleni. To ale neni cely pribeh.
Potom co jsem zhledl rozhovor typka jmenem Jordan Peterson vs britska reporterka Cathy Newman. Je to debata profesora psychologie o rozdilu mezi platy zen a muzu. Co je na tomto rozhovoru zajimave je, ze pani reporterka, jak ma asi v popisu prace se snazi v debate delat senzace a malovat veci na cernobilo. Pan Peterson ji poklidnym hlasem vzdy vyvede z omylu a uvede informaci interpretovanou pani redaktorkou na pravou miru. Pani Newman pouzila asi stokrat frazi „So you are saying“, tzn. „takze tim myslite“. Btw debata stoji za zhlednuti cela – pokud se vam nechce poslouchat tak si zapnete titulky, nebo kouknte sem kde je castecny prepis. Nastesti je to debata na kameru se zvukem a proto muzeme nazivo sledovat jak pani redaktorka popisuje to jak pochopila predanou zpravu od pana psychologa.
V bezne mluve takovou vyhodu nemame, a recnik se povecinou nepta z duvodu casu nebo proste nemoznosti, na to jak pochopili stravnici – posluchaci to co rekl, a zda-li byla informace predana bezstratove.
Obecne totiz pouziti verbalniho dorozumivani jakozto protokolu pro informacni tok sice neznamena ze data nebudou predana bez zmeny. Avsak interpretace informace ziskana s techto prenesenych dat je vzdy na posluchaci a ta je naopak vzdy „ztratova“ respektive velmi prisne a subjektivne filtrovana, aniz si je toho posluchac vedom. Posluchac totiz byva clovek, ktery neco prozil, s lidmi uz se bavil, na recnika ma nazor, nevnima pouze informaci obsazenou ve slovech, ale samozrejme i ton hlasu, rec tela a hlavne velmi silne vnima emoce, at uz staticke – sve a recnikovo emocni rozpolozeni – nebo dynamicke – vychazejici z kontextu predavane informace a pridane pomoci intonace ci neverbalnich projevu.
Jsem tedy opet toho nazoru, ze ackoliv pokud se informace zdeformuje uz u recnika, mnohdy neni snadne ci mozne zrekonstruovat opet zamysleny vyznam informace. Daleko vice zalezi na posluchaci a na tom zda muze, chce a je schopen chapat a interpretovat informace od daneho recnika z myriady subjektivnich duvodu.
Co tedy recnik muze ovlivnit je, aby na nej posluchaci meli co nejlepsi nazor a chteli chapat a spravne interpretovat jeho predavana data. Co nemuze ovlivnit je posluchac ci posluchaci, ktery uz nazor maji. A proto vlastne vubec nezalezi na recnikovi, a chyba v informaci „vzdy“ zavisi na posluchaci. At si rika kdo chce co chce posluchac si vzdy mysli to svoje.
Zakoncil bych to zhruba tak. Mluvte s radosti, ale az si na vas ostatni udelaji pozitivni nazor, bez toho to nejde.